100 let republiky aneb jak uvést ředitele do rozpaků

Když jsme připravovali školní oslavu 100. výročí naší republiky, rozhodli jsme se, že děti přijdou oblečeny ve státních barvách a učitelé ve slavnostním oděvu. Každý z pedagogického sboru si ráno připnul trikolóru. Vše vypadalo velmi důstojně.

Pan ředitel zahajoval slavnostní setkání žáků, rodičů i učitelů uvítacím proslovem. Aby podtrhl jedičnost této chvíle, chtěl poukázat na oblečení dětí v národních barvách a trikolóry připnutých na hrudích dospělých. Nenápadně se rukou dotkl své trikolóry a zeptal se: "Jestlipak děti víte, proč je dnes významný den? Co je na mně zvláštního, slavnostního? Jaký jsem?" "Jste krásný!" bezprostředně se ozval zvučný hlásek Evelínky z první třídy a hned po něm salva smíchu všech přítomných. Takovou odpověď pan ředitel vskutku nečekal. Chvíli hledal vážnou a důstojnou polohu a když utichl smích, navázal znovu: "Dobře se na mne podívejte. Co je na mně zvláštního?" Vypíná hruď s připnutou trikolórou. "Tak třeba ty, Míšo", vyvolává dalšího prvňáčka z krajní řady. "Jste slušně oblečený." Opět smích. A pan ředitel vida, že se k jádru věci otázkami nedostane, předal slovo čtvrťákům a páťákům, kteří v krátké chvíli připomněli slavnou dobu Národního obrození se stavbou Národního divadla. Při závěrečných tónech Smetanovy Libuše se mnohým zaleskly slzy v očích a dlouhotrvající potlesk byl pro malé herce velkou odměnou.

Ale to nebylo všechno. Otevřenými dveřmi postupně vcházeli žáci ze 2. stupně a všichni jsme si zazpívali státní hymnu. Byli jsme dojati. Nefalšovaně - bez dlouhých proslovů jsme to cítili. Uložme si do srdce tuto neopakovatelnou společnou chvíli. JSME ČEŠI A SLAVÍME 100 LET NAŠÍ REPUBLIKY.

ZH