Exkurze do Památníku Osvětim
Než jsme navštívili bývalý vyhlazovací tábor v polské Osvětimi, prošli jsme s paní učitelkou několikahodinovým seminářem, ve kterém se nás snažila připravit na to, co nás tam čeká. Největší, nejrozsáhlejší, nejpočetnější, nejkrutější…. Skutečnost však byla daleko horší. Navíc tematicky umocněna bouřkovým počasím, kdy nebe na nás bez slitování chrlilo provazce vody.
Ve středu 22. května jsme vyrazili autobusem o půl osmé od naší školy. Překvapivě pětihodinová cesta utekla rychle. Prohlídka Památníku Osvětim byla rozdělena do dvou částí.
Prohlídka Památníku Osvětim byla rozdělena do dvou částí. Nejdříve se žáci setkali tváří v tvář s kmenovým táborem Auschwitz I., který vznikl z bývalých vojenských kasáren. Auschwitz I. na začátku druhé světové války sloužil jako zajatecký tábor pro polské zajatce. Stejně jako kdysi všichni vězňové i my jsme vstoupili branou s cynickým nápisem ,,Arbeit macht frei“ , což v překladu znamená "Práce osvobozuje". Tento slogan nás okamžitě přivedl k přemýšlení o tom, jak nacisté zneužívali naděje vězňů.
Následně jsme procházeli muzejní expozice umístěné ve zděných budovách a před námi se odvíjel hrůzný příběh poskládaný z mnoha umučených lidských osudů. Nejvíc nám utkvěly v paměti fotografie vězňů, osobní věci jako hřebeny, brýle, kufry se jmény některých vězňů. Stísněně působily i malé úzké kobky věznice nebo plynová komora. U pomníčku na dvoře věznice jsme na počest jejich zmařených životů položili kytici.
Druhou část památníku tvořila rozlehlá plocha tábora Osvětim-Březinka. V lednu 1945 nacisté většinu z původních dřevěných i cihlových budov a stejně tak všechna čtyři krematoria zničili. I tak zbývající budovy, ruiny krematorií a jediný vagon v nás vyvolali pocit chladu a úzkosti spojené s představami bolesti, kterými si vězni museli denně procházet.
Byla to zkušenost, která nás hluboce zasáhla a přiměla k zamyšlení nad lidskou historií. A tím, co jsme schopni způsobit jeden druhému. Celá exkurze byla nejen poučná, ale i velmi emotivní. Bylo těžké si představit utrpení a zoufalství lidí, kteří zde byli vězněni. Tato návštěva nám ukázala, jak důležité je pamatovat si minulost a snažit se, aby se podobné hrůzy nikdy neopakovaly. Tento zážitek nás naučil více si vážit svobody a lidskosti a připomněla nám, jak důležité je bojovat proti nespravedlnosti v jakékoliv podobě.
Na závěr osobní emoce spolužáků. Co nás nejvíc zasáhlo?
Charllot Sapoušková, Karolína Šedivá, Nikol Škrábalová – sbírky desetitisíců osobních věcí uvězněných (hřebeny, brýle, dětské botičky, oblečení…), protože jsme za nimi přesně viděly konkrétního člověka
Martina Österreicherová, Nikol Tomková – všechno, nejvíc nás zasáhl osud dětí
Sofie Matýšková, Amálie Hrnčířová – fotogalerie vězňů umístěné v chodbě táhnoucí se donekonečna
Dominik Ďuriš, Vlaďka Kuziv, Matyas Hamák, Karolína Martincová – plynové komory a ruiny krematorií
Alex Tomková – všechno
Amálie Hrnčířová – byla to krutá realita minulosti
Autorky článku: Nela Skočková, Sára Stehlíková (9. třída).
Foto ZDE